Povstání z popela - Když osud si rád hraje

Bylo příjemné cítit jeho prsty na svých zádech. Jemně mu zpracovával rozbolavělá ramena a sem tam zabloudil k jeho páteři. Rozmotal si plášť a nechal ho sklouznout ze zad. Cítil chlad, který prostupoval tělem a zároveň teplo archandělových rukou. Nevědomky povolil pár svalů a jeho ohromné perutě dopadly tiše na peřinu. Trochu úlevně, trochu vzrušeně vzdychl. Bylo to příjemné a aby ne, když si Metatron dával tak záležet.
Pocítil horký dech na svých zádech a vzápětí na krku.
„Vidíš, stačí se uvolnit!“
Přejel mu dlaní v místech, odkud křídla vyrůstala a Harrymu naskočila husí kůže. Bylo to tak elektrizující! Metatron ho přiváděl k šílenství pouhým dotekem… To se mu s… S kým se mu to nestalo? Nevěděl.
Snažil se zklidnit svůj dech a byl rád, že mu nevidí do tváře. Vypadalo to, že si Metatron nevšiml jeho vzrušení… Nebo že ji spíš nechce vidět…

Ve skutečnosti archanděl moc dobře věděl, co s ním jeho doteky dělají. Ale nemohl si pomoci. Ten chlapec mu od prvního pohledu líbil. Chtěl ho, a chtěl ho moc.

Harry potlačil výkřik slasti, když zapojil i druhou ruku a kroužil jimi v oblasti nově narostlých kostí. Horká dlaň se dotkla jeho krku a pak pomalu sjížděla dolů, kopírujíc páteř. Harry se zakousl do polštáře, aby mu z úst nevyšel jediný vzdech, protože se jeho společník dostal až dolů, ke kostrči, a pak se začal vracet zpátky. Metatron opět promnul kůži u lopatek, a jak se zdálo, bylo to jeho velmi citlivé místo, protože to Harry nevydržel a prohnul se pod náporem vzrušení a náhlé bolesti.

Jeho křídla se začala zmenšovat a vrůstat zpátky do těla. Ohromné perutě se najednou stávaly průhledné, zatímco kosti se pomalu sunuly zpět.
Harry znovu vykřikl a Metatron, který neustále seděl na Harryho stehnech, mu přirazil ruce k posteli.
„Klid, Harry, klid. To si musíš prožít,“ uklidňoval ho, ale mladík sebou neustále házel. Ze zad začaly stékat malé pramínky krve.

Zrovna když se dotknul obou lopatek, projelo jím vzrušení a náhlá bolet. Vykřikl. Cítil, jak se mu kosti stahují zpátky do těla a nebylo to nejpříjemnější.
Metatron mu přirazil ruce k posteli, a něco říkal. Nerozuměl mu, ale soustřeďoval se na samotný proces. Něco teplého smáčelo jeho boky a on si z hrůzou uvědomil, že je to krev. A najednou, když kosti plně vrostli, se rána sama zacelila a Harry ztratil vědomí.

První co na co pomysle, když se probudil bylo: „Já se snad z té postele nedostanu!“ a pak se zaměřil na jednu osobu, která ležela vedle něj.
Byl to Metatron. Kdyby nevěděl, že je v Nebi a v posteli s ním leží archanděl, řekl by, že Metatron je opravdový anděl. Z jeho tváře opět vycházela ona zvláštní záře, kterou neměl nikdo z těch, které dosud viděl. Bílé vlasy měl rozhozené po lůžku a ruce složené podél těla. Dýchal mělce.
Harry si rozpomněl, co se stalo před tím než omdlel a věnoval spícímu archandělovi usměv. Pak se nad něj naklonil a přejel mu rty po čele. Metatron jen lehce pohnul hlavou, ale spal dál. Harry potichu vstal a přešel k zrcadlu, které viselo na dveřích skříně. Otočil se a prohlížel si lopatky. Zkusmo zahýbal rameny.
Nic.
Vůbec nic ho nebolelo. otočil se čelem k zrcadlu a zkoumal svoji hruď. Byla jiná, než před tím. Viděl na sobě víc svalové hmoty a to hlavně na břiše. zjistil, že mu vlasy sahají pod lopatky. Nespokojeně zamručel. Vypadal jako dívka.

Odvrátil se od zrcadla a spatřil, jak ho pozorují šedé oči. Metatron vstal a pomalými kroky se blížil k Harrymu.
„Dobré ráno,“ řekl.
„Ehm… Dobré,“ odvětil trochu nervózně Harry. Archanděl se postavil těsně vedle něj. Byl jen o necelé půl hlavy větší než Harry, takže se na něj díval svrchu. Jednou rukou otevřel skříň, zatímco tou druhou uchopil nového anděla kolem pasu.
Harry zalapal po dechu, ale Metatron pouze s úsměvem vytáhl dlouhý zelený hábit a zahalil do něj mladíkovo tělo.
„Jo… No… Dík,“ mumlal červenající se Harry.
„Nemáš zač,“ odpověděl a zamířil si to ke dveřím. Tam se ještě otočil a řekl: „Sluší ti to, když se červenáš… počkám na tebe venku.“
Harry nestačil nijak zareagovat a chvíli zůstal nevěřícně zírat na místo, kde před chvílí stál archanděl.

„To snad není možný,“ brblal, zatímco se oblékal. „Jeden nikdy neví, co od něj můžeš čekat. Je tak jiný než… kruci! S kým ho pořád srovnávám. Kdybych si jen vzpomněl na to jméno!“
„Naja!“ ozvalo se mu najednou v hlavě.
„Co?“ otočil se. Nad jeho postelí seděla Dina.
„Jmenovala se Naja, jestli tě to zajímá.“
„Naja…“ zamyslel se. Chvíli převaloval to jméno na jazyku.
„Ona to byla dívka?“ zděsil se.
„Nu ano.“
Jeho fénix vypadal pobaveně.

„Není to divné?“ pomyslel si o chvíli později, kdy šel s Metatronem po chodbě. „Ta Naja byla dívka. Miloval jsem ji? Jenže jak vypadala? A proč teď cítím něco jiného?“
„Co ti je?“ zeptal se ho Metatron. Zřejmě si všiml, že něco není v pořádku.“
„Nic… Já jen, snažím se vzpomenout. Co bylo tam dole? Co se se mnou stalo? Můj přítel, fénix, mi řekl, že jsem se napil z kalichu Azraela, jenže co to je?“ zoufal si, jenže když si všiml, jak se Metatron tváří, zeptal se. „Děje se něco?“
„Ano, to se tedy děje. Napil ses z řeky Zapomnění! Proto si na nic nemůžeš vzpomenout! kolik jsi toho vypil? Tak řekni, kolik?“ popadl ho za zápěstí a zatřásl s ním.
„Já nevím, nech mě!“ vytrhl se mu Harry. Na křehkého mladíka měl Metatron velkou sílu.
„Promiň,“ řekl on, když si to uvědomil, „pojď, jdeme za Gabrielem, musí ti sehnat protilátku!“
Metatron rychle běžel do jedné z dlouhých chodeb. Na úplně opačnou stranu, než měli původně namířeno. Zastavil se před dubovými vraty a několikrát na ně klepl.
Ozvalo se: „Dále!“
Oba vstoupili do zlatě vybavené místnosti. U velkého okna stál Gabriel.
„Gabrieli,“ poklekl Metatron a Harry ho následoval.
„Ano?“
Tichá odpověď.
„Přišli jsme na to, proč si Harry nic nepamatuje!“
„Ano?“
V Gabrielově tváři byl znát údiv.
„Napil se z Azraelova kalichu,“ řekl tichounce Metatron, jako by se bál.
„Cože?“ ostrý hlas proťal místnost.
„No… Harry se napil z Azraelova kalichu,“ zopakoval Metatron hlasitěji.
Gabriel si je oba přísně prohlížel, ale pak si povzdechl.
„To je starostí! A ještě tohle přibylo,“ řekl a znovu pohlédl z okna, kde se převalovala… mlha.
„Stalo se snad něco?“ odvážil se zeptat Harry.
„Ano, stalo. Očekávám příchod Osudu, z kterou ses setkal. Musím s ní probrat budoucnost národa. Také zbývající Zlo na Cadmii, myslím tím ty… Smrtijedy, vraždí lidi na potkání. Takže Azrael se s nimi teď plaví přes řeky… Kdy sem dorazí, to ještě nevíme, jenže pak bude soud! Planetou Yella prochází mor. Umírá desetitisíce obyvatel, žijící tam, a i ty musíme rozsoudit. Zástupy duší se hromadí a bojím se, že přichází Apokalypsa. Pak, Harry, budeme mít dost napilno! A ještě k tomu tahle novinka. Musím dostat od Azazela klíč k Bráně podsvětí a najít potůček Vzpomínek… Padá toho dost na mou hlavu,“ povzdechl si unaveně Gabriel.
„Musíš si odpočinout Gabrieli,“ přešel k němu Metatron. „Proč svou práci nesvěříš někomu dalšímu?“
„Všichni máme práci, Metatrone. Ty se máš zatím postarat o Harryho, pak i na tebe dojde!“ řekl.

Ozvalo se zaklepání.
„Dále,“ odvětil Gabriel. Do místnosti vtančila dívka, jejíž šat měl barvy duhy.
„Ach, Harry!“ vykřikla, sotva ho uviděla a skočila mu kolem krku. Harry byl tak překvapen, že málem neudržel rovnováhu.
„Věděla jsem, že tě tu uvidím.Ssamozřejmě jsem také tušila, jak to všechno skončí. Jsem přece Osud,“ mrkla na něj a pak i na Metatrona.
„Samozřejmě mám pro tebe přichystané ještě jedno dobrodružství. Ale neboj, nebude tomu tak brzy, přece jen si nejdřív musíš vzpomenout. Bohužel nemohla jsem zabránit tomu, co udělal Azraele, když tě převážel, ale příště ti radím, aby ses nevykláněl z loďky. Jsou tam totiž ty duše, které vypadly a jsou nuceni plout tam až do Posledního soudu!“ smála se dívka a nepřestávala mluvit.
„Nesmím ti toho říkat moc, to by pak nebylo překvapení. Teď jsem tu za jiným účelem!“ řekla a vystrkávala je ze dveří.

„Proboha ta je ale ukecaná,“ oddechl si Metatron, sotva vyšli ze dveří.
„Metatrone, pochopil jsi, co říkala?“ zeptal se Harry opatrně.
„Ne, proč? Ty snad ano?“
„Ano. Pochopil jsem všechno. Chce mě poslat zpátky na Cadmii.“